Závidíš své naději?

9. ledna 2009 v 19:16 | Tara |  tarantule povídky
věk: ehmm třeba 13+ x)
žánr: he to mám vědět x)
Postavy: Mika AUTP Saya
Varování: chyby nejsou opravený, nechce se mi to znovu číst. Hrozí nebezpečí úrazů očí z nesmyslných písmen. A ještě něco.. Je to původně podívka do Soutěže u Phoebe na téma 7 smrtelných hříchu.. jinak bych to ani nenapsala x)


Víš kdy jsem tě začala milovat?
Co?
V okamžiku, kdy jsem tě začala nenávidět.

To jsou slova, která slyším v hlavě od toho dne, kdy upadla do bezesného spánku.Kdy mne naposled políbila, toho dne když si sama probodla srdce, namísto mého.. a tak.. tak mne zachránila.. nechápu proč a ani to snad nechci pochopit.
Zničila svoji budoucnost kvůli mému životu, kvůli našemu setkání. Od jednoho určitého
okamžiku měla jen ruce v dlaních… jen posledních pár chvil se odhodlala a bojovala. Bojovala za všechny co měla ráda.. za budoucnost ostatních. Já jsem udělal mnoho špatných věcí… zabil jsem jednoho jí moc blízkého člověka.. teď snad chápu proč mě milovala i nenáviděla.. ale přitom mě nezabila.. jen na mě uvrhla těžké břímě, vidět jí umírat.. tak klidnou, tak krásnou. Vidět její tmavě hnědé vlasy spadající ji do jemné tváře, zelenou zář jejich očí, měnící se do bezvýrazné šedé barvy , tu pohasínající jiskru života..

°°*°°


"Miko, Miko slyšíš? Kde jsi?" chodbou se ozýval jasný a zvonivý smích, jedné drobné, optimisticky smýšlející ženy.
Mika si povzdechl, jistým způsobem Sayu neměl vůbec rád. Vždy přerušila klidné ticho rozprostírající se všude kolem něho. Porušila klid, tmu a křehkou skořápku jeho pocitů.

"Miko!" pronesla nadšeně a na jeho způsob až moc hlasitě. "Konečně jsem tě našla. Má.."
Zarazila se. V očích se jí objevil strach. Mika se rozzuřil, čelo se mu zkrabatilo a rty zkřivily v neurčitý úšklebek. Ozvalo se zašustění pláště a přidušený výkřik bezmoci.

"Miko.." pokusila se na něj znovu promluvit, ale na obličeji jí přistála facka.
"Co si o sobě myslíš? Proč za mnou pořád chodíš? Proč?" Místo krve, mu teď v žilách koloval vztek, zlost na veliké zelené oči, svítící do tmy.


" Nic si nemyslím, jen… jen tě volal Pariss. Řekl… řekl mi ať tě najdu. Já totiž vím, kde tě hledat. A.. a nemusel jsi mě za to hned takhle zřídit." Pronesla jak nejhlasitěji mohla. Pak upadla do hlubokého spánku. Snad slyšela jen šustění černého pláště po kamenné podlaze. Snad cítila jeho uklidněný tlukot srdce, ale to nevěděla jistě.

°°*°°
"Sayo půjdeš s Mikou do blízkého města vyřídit nějaké záležitosti." Pronesl autoritativním hlasem Pariss, jenž nesnesl žádné, byť sebemenší námitky.
"Dobře a kdy?" zeptala se tiše s očima sklopenýma k zemi.
"ještě dnes." Tím byl hovor u konce, tímto rozhodnutím bylo přispěno ke konečné bolesti.

°°*°°
"To je otrava, alespoň že jsi zticha." Mrmlal si pro sebe nepříčetně Mika ver Leth.. prozatím upíři generál, jenž měl brzo zaujmout post jednoho z knížat.
Saya nic neříkala, brodila se ve svých vzpomínkách na svůj lidský život. Na život na menším statku. Ani si nepamatovala proč odešla a stala se upíří pomocnicí a posléze upírkou.

°°*°°
Za několik dní došli pod upíři horu. Museli si sehnat nějaké lepší oblečení a to, jenž upotřebí i při cestě zpět schovali.

Šli ještě několik nocí, až došli k městu.. pokud se tomu dnes dá tak říkat. Pro nás by to byla spíše vesnička.
"tady máme splnit úkol. Vlastně co je to za úkol?" zeptala se Saya opatrně, a radši o pár kroků ustoupila, kdyby se náhodou postava oděná v černém pokusila o napadení její osoby.

"To tě nemusí zajímat, jen mě doprovázíš to je vše." Pronesl skřípajíc nepříčetně zuby. Vlastně sám nechápal co ho tak rozčiluje, vždyť nedělala nic špatného. Nebyla lepší než on. Byla obyčejná řadová upírka, co se chtěla naučit něco víc. Možná to, že byla obyčejná, nevinná, až moc veselá a ještě neposkvrněná., to by mohl být ten důvod.
"Pár dní tu zůstaneme, ty si můžeš dělat co chceš, jen mě nesmíš sledovat, otravovat, chodit mi moc na oči a nesplést se do věcí do nichž ti nic není." Tvrdým pohledem se podíval na ústa zvlněná do úsměvu. Znovu ho zaplavil vztek… nebo to mohla být i závist?

°°*°°
"Tak co tu mám dělat? Ani mi neřekl kde budeme bydlet. Vlastně nechce abych mu chodila na oči." Povzdechla si smutně, ale přesto se usmívala. Usmívala se na jasné hvězdy.

Prošla městečkem a posadila se na zelenou trávu. Tak dlouho necítila to jemné šimrání. Neslyšela jemné šeptání. Usmívala se a říkala si, že teď má odpočinek. Zavřela oči.

Na tváři ucítila něčí pohlazení. Pomalu otevřela oči a zaostřovala na dotyčnou osobu. Spatřila usměvavou tvář blonďatého muže. Fascinovaně se dívala do milých tmavě modrých očí.
"neměla by jste tu takhle ležet, nastydnete." Zašeptal a nechal Sayu posadit.
"Co, ale to mi nevadí, jsem zvyklá." Zadívala se na blednoucí oblohu. "Děkuji, že jste mě vzbudil, musím už jít." Urychleně se zvedla a udělal krok v před. Zastavil jí stisknutím paže.
"Máte vůbec kam jít? Ještě jsem vás tu neviděl." Usmál se při nevyřčené odpovědi. " Víte můžete jít ke mně. Teda ne čistě jenom ke mně, ale i k mojí ženě a dětem. Můžete u nás zatím bydlet."
Stále se usmíval. Na rozdíl od Sayi, který byla dokonale zmatená, nechápala jak někdo může nabízet nocleh aniž by ho znal? Na navíc ve vlastním domě?

"Asi se ptáte proč.. odpověď je jednoduchá.. vypadáte mile a tak.. jak bych to řekl i zranitelně." Už se na nic neptal a táhl jí k jeho domu. Hned ve dveřích je uvítala milá žena, stejně usměvavá jako její muž. Ze schodů seběhlo asi pět dětí, z čeho byly dvě jejich. Hned se na Sayu vrhly a ptaly se na různé věci. Všechno bylo jiné, všichni byli tak jiní.. milí, tak přátelští. Líbilo se jí tu. Přála si, aby zůstali dlouho, aby tu mohla zůstat.

°°*°°
"Sayo?! Tak tady jsi všude jsem tě hledal." Asi po dvou týdnech k ní přistoupil Mika a začal mluvit jako první.. to se moc často nestávalo. Ale neodpovídala, sice by ráda, ale pamatovala co jí řekl. "Víš ještě něco musím vyřídit a půjdeme." Jemně jí pohladil po tváři a vykročil do tmy, zanechají zmatenou osobu samotnou.

Saya si vše přebírala v hlavě. Nic nepřebrala, věděla jen, že se musí jít rozloučit a poděkovat za to všechno. Došla až před dům, jenže to co spatřila jí vyrazilo dech. Mika bojoval s tím, jenž jí pomohl. Strnule stála a dívala se na tu scenerii, jako by to nebyla ani pravda…
Dva rychlé skoky a seknutí dýky. Blonďatý muž padal k zemi mrtvý, teprve teď se k němu rozeběhla. Po tváři jí skanuly první blyštivé démanty. S otázkou v očích se podívala na Miku, jenž zarytě mlčel. Poté se smutně usmál. Nevěřila svým očím. Poprvé za tu dobu co ho zná k němu pocítila víc než náklonnost a zároveň snad i nenávist? Nemohla nad tím dál přemýšlet jelikož tupá rána jí donutila k bezvědomí.
°°*°°

Několik měsíců přežívala v hoře. Ano přežívala, nežila. Za Mikou sice chodila, jako by se nic nestalo, ale přesto nějaký osten nenávisti v ní zůstal. Netoužila však po pomstě, chtěla být jen znovu šťastná.

Usedla na kámen u východu z hory a dívala se na oslnivé hvězdy. Hlavu sklonila do dlaní. Nebrečela, jen přemýšlela. U pasu cítila svou dýku. Vytáhla ji a zadívala se na lesknoucí se čepel. Povzdech. Najednou uslyšela nějaký šramot. Něco, ne někdo se blížil. Cítila ho. Byl to šílený upír. Určitě. Dříve nebojovala, sice se učila, ale většinou za ní bojoval někdo jiný.


Připravila se k boji, přikrčená a čekající jako kočka. Stejně ladně vyskočila a zaútočila, nečekaně a rychle. Protivníka sekla do nohy. Jak se zdálo necítil bolest, útok jí oplatil a brutálně. Dopadla tvrdě do zledovatělého sněhu. Viděla jak se snaží s poraněním dostat chodbou do hory a zabít nějakého nevědomého upíra. Vstala a v mezích možností se za ním rozeběhla. Nedalo by se říct, že se vůbec nebála, že byla připravena čelit smrti ať se děje co se děje. Naopak bála se, hrozně se bála. Jak o sebe tak o ostatní.

Dostala se k němu. Bez přemýšlení ho bodla někam do oblasti kříže. Zdálo se, že zasáhla i páteř a hodně mu jí poranila. Nemohl se hýbat. Úlevně si vydechla.


Šla dál do temnoty, až na ní někdo další zaútočil. Bránila se, ale když chtěla bodnout zastavila se. Cítila známou vůni a až moc známý dech. Jeho dýka se zastavila před jejím srdcem.
"Miko? Víš, kdy jsem se začala milovat?"
"Cože? Sayo?!"
"V okamžiku, kdy jsem tě začala nenávidět!" něco mu otevřelo oči. Viděl jak se usmála. Viděl jak zabořila dýku hluboko do srdce… do svého srdce. Než vydechla, přiblížila svou tvář blíže k němu a lehce ho políbila na rty. Tvářila se tak šťastně a uvolněně.

°°*°°

Byl jsem hlupák, opravdu velký hlupák. Upíři bohové.. zhřešil jsem. Záviděl jsem a nenáviděl osobu, která mi dávala naději. Osobu jenž jsem tolikrát zradil a přitom, i když mě tolik nenáviděla tak mě právě tolik milovala. Nechtěla se pomstit. Nikdy. Ach pořád jí zavidím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gothic-itachi gothic-itachi | Web | 9. ledna 2009 v 19:41 | Reagovat

páni.. to je tak.... "nádherné!" já nemám slov.. ten muž s dětmi mi připadal docela jako kurda XD kdoví proč? celkově velmi nádherná povídka!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

a chyb je tam jenom pár nemusíš tak vyšilovat..

2 Kiriki Kiriki | Web | 10. ledna 2009 v 10:47 | Reagovat

Náááádherná povídka!!! :D Moc se mi líbila a dobře se četla. :)

3 www www | 12. ledna 2009 v 17:43 | Reagovat

Těch chyb jsem tam moc nenašla! A je to fakt nádherná povídka! Strašně pěkně napsaná.   *o*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama